***

E.Aronson a jeho kolegové z University of California se pokusili zjistit, zda to, že někdo chybuje, může ovlivnit jeho sympatie u druhých. V jejich experimentu naslouchali účastníci dvěma audionahrávkám. Obě zprostředkovávaly příběh o studentovi, který se účastnil testu všeobecných znalostí; zároveň se zmiňovaly o dalších osobních detailech. Student během testu zazářil – měl celých 90% odpovědí správně. Na záznamu skromně připustil, že v životě zažívá dlouhodobě úspěch. Nicméně na konci jedné z nahrávek na sebe převrhl šálek s kávou, což ho stálo jeho nový oblek. Všichni účastníci studie byli po vyslechnutí nahrávek dotázáni, nakolik si student získal jejich sympatie. Přestože nahrávky byly až na převrhnutí kávy úplně stejné, student, který udělal „botu“, byl hodnocen jako daleko sympatičtější.

Tento mechanismus funguje jen ve chvíli, kdy u někoho hrozí riziko, že bude vnímán jako příliš dokonalý. V další části experimentu experimentátoři použili jinou nahrávku, která zachycovala slabého studenta s 30% správných odpovědí, dosahujícího pouze občasných úspěchů. Za těchto podmínek mu převrhnutí šálku s kávou zajistilo pozici na absolutním chvostu škály sympatií, neboť byl vnímán jako totální „looser“.

Zkrátka: Občasný laps zvyšuje Vaše sympatie u druhých lidí. Platí to ovšem jen tehdy, pokud by Vás ostatní mohli vnímat jako příliš dokonalé.

***

Existují dva názory na vztah skupinové dynamiky a kreativity. První zdůrazňuje kontinuitu a zachování podoby pracovních týmů při argumentaci, že lidé se pak spolu cítí uvolněněji, díky čemuž přicházejí s neotřelými nápady. Druhý názor hlásá, že svěžích nápadů lze dosáhnout spíše nepřetržitými rošádami týmového osazenstva.

Ch. Nemeth a M. Ormiston z University of California se pokusili vnést do věci jasno. Ve své studii požádali dobrovolníky, aby pokusili nalézt nová řešení skutečných problémů (např. podpora turistického ruchu v konkrétní oblasti). Polovina účastníků experimentu byla zařazena do skupin, které zachovaly po celou dobu stejné složení, zatímco druhá polovina aktérů putovala z jedné skupiny do druhé a vytvářela tak neustále zcela nové týmy. Ti, co zůstali po celou dobu spolu, hodnotili své skupiny jako přátelštější a tvořivější než ti, kteří cestovali po různých týmech. Avšak účastníci nově formovaných skupin vyprodukovali významně větší počet nápadů, které byly navíc následně hodnoceny jako kreativnější. Jiná studie ukázala, že již výměna jediného člena v tříčlenném týmu dokáže přilákat čerstvý vánek nevšedních nápadů.

Závěr je tedy jasný: Přestože sladěný tým doposud pracoval na výbornou, teprve častější obměna jeho členů umožní využití potenciálu k novým a neobvyklým nápadům.

***

Mnozí muži se snaží udělat na ženy dojem tím, že zdůrazňují své pečovatelské a altruistické sklony. Psychologické výzkumy ukazují, že volí nesprávnou strategii. V anketě na téma Nejdůležitější vlastnosti kamaráda-muže hlasovaly ženy nejčastěji pro laskavost. Kdykoliv však dojde na lásku, ženy u mužů dávají přednost odvaze a ochotě podstupovat riziko před laskavostí a altruismem. Spíše než svou inklinaci k filantropii by muž před ženou neměl opomenout svou zálibu v parašutismu, důležitost prosazovaní toho, co sám pokládá za správné a následování hlasu svého srdce bez ohledu na množství a náročnost překážek.

Tento efekt hrdinství se projevil i v průzkumu uskutečněném S. Murphym, který zkoumal vztah mezi sportovními disciplínami a přitažlivostí. Přes šest tisíc lidí referovalo o sportovních aktivitách, které by se v jejich očích zasloužily o větší přitažlivost potenciálního partnera opačného pohlaví.

Nejvíce sexy aktivitami z ženské perspektivy bylo šplhání (57%), extrémní sporty (56%), fotbal (52%), horská turistika (51%). Na konci se umístil golf (13%) a aerobik (9%). Pro muže byly naopak nejpřitažlivější ženy, které se věnovaly aerobiku (70%), následované cvičitelkami jógy (65%), navštěvovatelkami fitness center (64%). Na konci se objevily golfistky (18%), hráčky rugby (6%) a kulturistky (5%).

Preference obou pohlaví odrážely psychické nebo fyzické kvality, které ženy a muži považovali za atraktivní. V případě žen to byla odvaha a ochota podstupovat výzvy, zatímco muži si u žen cenili fyzické zdatnosti bez výraznějších známek svalnatosti. Jak se zdá, nikdo nebyl přitahován golfisty či golfistkami.

***

V bibli se píše, že je lepší dávat než brát. Psychologické výzkumy to potvrzují.

V roce 1970 zorganizovali P. Kunz a M. Woolcott jeden z nejjednodušších sociálních experimentů vůbec. Rozeslali poštou Vánoční pohlednice – ovšem nikoli svým rodinám a známým, ale náhodně vybraným lidem z telefonního seznamu. Výzkumníci se chtěli přesvědčit, zda obdržení pohlednice od zcela neznámého člověka bude dostatečnou pobídkou pro příjemce pohlednic, aby na oplátku poslali svou pohlednici nazpět. Experimentátoři byli výsledkem fascinováni. Většina obdarovaných skutečně zareagovala recipročním blahopřáním.

Psycholog D. Regan požádal dobrovolníky o pomoc při výzkumu umění a estetiky. Každý z dobrovolníků se měl v galerii potkat ještě s jedním účastníkem výzkumu, aby společně ohodnotili vystavené obrazy. Pokud se účastníte sociálního experimentu a máte se potkat s dalším člověkem, můžete se vsadit, že Váš nový přítel pracuje pro experimentátora. Nejinak tomu bylo zde. Nastrčený figurant byl ve své roli důkladně proškolen: Při setkání se skutečným účastníkem studie dostal náhle žízeň a zamířil ke stolu, kde byly zdarma k  dispozici nápoje. Nazpátek se vrátil vždy osvěžen, nicméně jen v polovině případů s sebou vzal láhev Coca-Coly i pro skutečného účastníka. Pokud Vám v sociálním experimentu pomůže Váš „kolega,“ můžete si být jisti, že Vás za okamžik požádá o laskavost. Poté, co oba zhodnotili obrazy, figurant se obrátil na účastníka s tím, že má na prodej posledních pár lístků (každý po 25 centech) do tomboly. Pokud by se mu podařilo všechny lístky prodat, získal by 50$. Následně požádal účastníka, jestli by si několik lístků nezakoupil. Přidal i dovětek: „Čím více, tím lépe.“ Přestože Cola nestála figuranta ani korunu, měla „nesobecká“ starost o druha výrazný vliv na chování skutečných účastníků. Obdarovaní účastníci zakoupili dvakrát více lístků do tomboly než ti, kterým nápoj přinesen nebyl.

I jiné studie prokázaly, že spontánní laskavost vzbuzuje silnou potřebu po reciprocitě. D. Strohmetz a jeho kolegové uspořádali výzkum v prostředí stravování. Číšníci v restauraci nosili zákazníkům účet buď s bonbónem (experimentální skupina), nebo bez něj (kontrolní skupina); sledována byla výše spropitného. Bonbónem obdarovaní hosté dávali číšníkům o 3% vyšší spropitné. Hosté, kteří dostali hned dva bonbony, věnovali obsluze o 14% vyšší spropitné než hosté v kontrolní skupině. Celkem dobré, ne? To není ale vše. V poslední variantě experimentu přinesli číšníci hostům účet s jedním bonbonem. Teprve až došli k jejich stolu, sáhli do kapsy pro druhý. Ačkoliv hosté obdrželi rovněž dva bonbony, psychologický efekt byl odlišný – číšník prokázal svým hostům milou laskavost, kterou odměnili navýšením spropitného o 23%.

Proč mají malé laskavosti tak velký účinek?

Podle sociologů existuje jen málo pravidel, která jsou klíčová pro hladký chod jakékoliv společnosti. Jedním z nich je i přesvědčení, že k udržení dobře fungující společnosti je třeba, aby si lidé navzájem pomáhali. Nicméně všude existují jedinci, kteří více berou, než dávají – jak bychom tedy měli rozeznat komu pomoci a koho ignorovat? Klíčovou roli v tomto složitém rozhodování hraje překvapivě jednoduché pravidlo: pomoz těm, kteří pomohli tobě.

Znamená to snad, že můžeme projevením banální laskavosti docílit nepoměrně podstatnější štědrosti?

Výzkum ukázal, že ve hře jsou další faktory. Laskavosti mají nejsilnější efekt, když se přihodí mezi lidmi, kteří se znají málo nebo vůbec, a když jsou malé, ale srdečné. Když vynaložíme na pomoc druhým velkou námahu, příjemce takové laskavosti často cítí nepříjemný tlak, aby pomoc opětoval. Dáváme-li na začátku příliš mnoho, uvrhujeme jej do těžké pozice, protože zákon reciprocity hlásá, že příjemce musí vrátit více, než dostal. Také bychom u příjemce pomoci neměli vzbudit dojem, že by si nebyl schopen pomoci sám, čímž bychom přispěli ke snížení jeho sebedůvěry. Zanedbatelného efektu dosáhneme i tehdy, pokud příjemce prokoukne naše postranní úmysly. Konečně pokud hodláte žádat druhého o nějakou protislužbu jako v případě prodeje lístků do tomboly, měli byste to udělat rychle. Pokud budete s žádostí otálet, lidé na vaši laskavost brzy zapomenou a snadno přesvědčí sami sebe, že vaši pomoc skutečně nepotřebovali.

Tedy pro maximální účinek svých „laskavostí“ je dobré si pamatovat následující: Své dobré skutky šetřete pro cizince a pomáhejte nenápadně a srdečně, protože druzí musí vnímat, že za vaší laskavostí stojí dobré srdce a ne mistrný kalkul vašeho rozumu.

***

Chcete být obletovaným mužem? Ráda byste shodila pár kil?

Aby lidé dokázali dát přednost hodnotnějšímu dlouhodobému zisku před okamžitým a prchavým uspokojením, radí mnoho knih opřít se o metodu zvanou vizualizace či imaginace. Dle těchto knih máme zavřít oči a představit si třeba to, jak budeme vypadat v těch super těsných džínech, nebo jak vládneme velké korporaci z nejvyššího patra mrakodrapu.

Přestože podobné postupy jsou hlasitě propagovány tzv. „svépomocnou lobby,“ velké množství výzkumů ukazuje, že ačkoliv se po takových cvičeních můžeme cítit dobře, svým cílům se nepřiblížíme. Jinými slovy, odhlédneme-li od nemalé frustrace jakožto vedlejšího účinku, v nejlepším případě jsou takové techniky neefektivní.

Řeči, říkáte si. A máte pravdu. Abyste mohli začít využívat své oblíbené knihy jako podložku pod křivý stolek v kuchyni, potřebujete něco hmatatelnějšího než pár výkřiků. Pojďme se podívat, co na to říkají psychologové.

V jedné studii, kterou provedly výzkumnice L.Pham a S.Taylor z University of California, byli studenti požádáni, aby si vedli záznamy o množství hodin, které věnovali studiu. První skupina studentů si měla představovat, že dostanou výbornou známku z důležité zkoušky. Druhá skupina dostala za úkol fantazírovat o neutrálních podnětech. Studenti, kteří snili o skvělých známkách, věnovali studiu v průměru méně času a dostali u zkoušky horší známky. Proč se také zbytečně dlouho trápit s učebnicí, když „víte,“ že to dobře dopadne… V jiné studii G. Oettingen z University of Pennsylvania zkoumala dopady vizualizace různých scénářů (např. pozvání na party k přátelům) a způsobů chování na ženách podstupujících zeštíhlující kůru. První skupina si měla představovat „dobré konce,“ např. „budu silná, neustoupím a budu ignorovat zmrzlinu,“ druhá dostala zadání „budu nenasytná, kašlu na všechny diety a sním i to, co mají na talíři ostatní.“ Po roce se ukázalo, že ženy, které si dopřávaly pozitivní vizualizace, zhubly přibližně o 13 kg méně než ty s negativními fantaziemi. Pro ty, kterým se zdají výsledky výzkumu nepravděpodobné, jedno cvičení: Uložte svůj oblíbený zákusek do lednice a zkuste mu vzdorovat vizualizací: „Vůbec nemám chuť na ten úžasný dortík, radši vyluštím pár křížovek.“ G. Oettingen došla ke stejným výsledkům v poslední studii, v níž zjišťovala u vysokoškoláků, kteří absolvovali VŠ před dvěma lety, nakolik si v průběhu studia libovali v představách o úspěšné kariéře. Ti, kteří tak činili často, odpověděli v průměru na méně inzerátů, dostali méně nabídek a měli nižší platy než ti, kteří se k podobným fantaziím neuchylovali.

Proč tedy imaginace nepomáhá úspěchu? Na vině můžou být hlavně dva faktory: 1. Vyhýbavé jednání a malá pohotovost k aktivitě; 2. Nepřipravenost na obtíže, které přináší skutečný život.

Naštěstí existují výzkumy, které umožňují rozlišit účinné techniky motivace od těch neefektivních, ale o tom zas někdy příště…

Všichni jste srdečně zváni!

Snad nikdy není naše vůle podrobena tak těžké zkoušce jako ve chvíli, kdy se pouštíme do náročného duševního úkolu, do kterého se nám příliš nechce, jehož výsledek je spíše nejistý, a k tomu si nárokuje tvořivé myšlení a dokonalé soustředění. V těžké hodině přicházejí na pomoc „odborníci“, kteří dle hesla: „Pojmenovaný problém, poloviční problém,“ nabízejí dnes už zažitý termín prokrastinace. Jak se taková prokrastinace pozná?

Prokrastinátory se stáváme tehdy, pokud z iracionálních důvodů odkládáme započetí nebo dokončení plánované činnosti. Podle jiné definice jde o dobrovolné pozdržení zamýšleného průběhu činnosti navzdory správnému očekávání, že odklad nepovede k výhodě. Strážce dokonalého pořádku možná namítne: Copak po pečlivém srovnání ikon na ploše počítače mi práce nebude odsejpat rychleji? Aneb vždycky se najde dobrý důvod pro ignorování toho, čemu bychom se měli skutečně věnovat.

Příčiny prokrastinace obvykle pocházejí ze dvou okruhů. První se týká vlastností prokrastinující osoby. Sklonem k odkládání činností se vyznačují spíše ti jedinci, kteří jsou impulzivní, těkaví, unavení nebo mají strach ze selhání. Dlužno dodat, že v případech rapidně snížené výkonnosti může stát v pozadí vážné duševní onemocnění – deprese. Naopak lépe chráněné vůči prokrastinaci budou osoby svědomité a ti, kteří mají důvěru ve své kompetence. Mluvíme-li o prokrastinaci v souvislosti s motivací, měli bychom zmínit rozdíl mezi studentem, který je zapálen do zvoleného oboru a jeho kolegou, který si od akademického titulu slibuje především kariérní postup v práci nebo hledá způsob, jak vytřít zrak svým méně vzdělaným kamarádům. Příkladem odkládání motivovaného strachem ze selhání může být obávaný kantor. Gymnaziální chemikářka, neblaze proslulá svými drastickými etudami při zkoušení, jde očividně sama proti sobě. Místo aby její studenti dosáhli na lepší známky, řadu citlivějších jedinců zcela zablokuje – a to nejen během přípravy na písemku z chemie.

Druhá množina faktorů zahrnuje vnější okolnosti a úkol samotný. V prvé řadě je třeba zmínit načasování odměn a trestů. Čím vzdálenější odměna, tím menší chuť do práce. Trochu sofistikovaněji situaci popisuje Teorie expektance, která tvrdí, že člověk je tvor ekonomický: do určitého úkolu se pouští tehdy, pokud obdrží uspokojivý výsledek z rovnice: hodnota očekávané odměny krát pravděpodobnost dosažení cíle. Vysoké školství (a to české především) poskytuje ideální podhoubí pro bujení prokrastinace. Systém studia, který nevyžaduje průběžnou přípravu, umožňuje hlavně nadanějším studentům proplout ročníky pouze s mírnou komplikací v podobě závěrečné zkoušky z daného předmětu a vesele užívat studentského (nebo pracovního) života, aniž by byli nuceni si osvojit pravidelné učební návyky. Hodnocení (dle kvality studenta odměna či trest) přichází na řadu na konci semestru, nemluvě o diplomu, na který dosáhneme po letech studia. V této souvislosti se jeví užitečným krokem odstupňování mnoha pětiletých magisterských oborů do dvou etap: tříleté a dvouleté nástavbové. Mít v kapse bakalářský titul už po třech letech je jistě po dlouhém odříkání příjemné zadostiučinění. V souvislosti se zmiňovanou vlastností českého vysokého školství nás nepřekvapí, že méně se daří prokrastinaci tam, kde máme šanci přijímat pravidelnou zpětnou vazbu, z čehož těží například manažeři. Ti nám však od prokrastinace nepomáhají z čistého srdce; spíš jen dobře vědí, jak si své ovečky pohlídat, a tak dokladují, že ke zpětné vazbě neodmyslitelně patří i kontrola.

Podle jiné teorie máme sklon odsouvat úkoly, které vedou ke vzdáleným, ale hodnotným cílům a upřednostňovat cíle bližší a s menší hodnotou. Podobně jako alkoholik než aby zabojoval se závislostí a protrpěl abstinenční příznaky, volí raději další sklenku – i my ve snaze utéct před neméně palčivým zážitkem, například večerem stráveným s tlustou učebnicí, raději hlasujeme pro hodnotný pořad v televizi typu „Hádej, kdo jsem.“ Otálet budeme rovněž s takovou činností, která bude nudná, nezajímavá nebo obtížná.

Konečně posledním bodem je dostupnost pokušení. Bylo by zajímavé zjistit, zda používání internetu napomáhá ke kvalitnějšímu studiu či nás spíše odvádí od cíle. Chtělo by se říct, že nikdy se nestudovalo tak snadno. Lehkost, s níž se na internetu dostáváme k unikátním bibliografickým zdrojům, by nám naši rodiče omezovaní politickým režimem a technologickou vyspělostí tehdejší doby mohli jen závidět. Pro mnohé může být internet spásou před pasivním vysedáváním před televizí, na druhou stranu jeho velká pestrost a lákavost je zřejmě něco, na co jsme nebyli dostatečně připraveni. Například vysoká popularita tzv. sociálních sítí v sobě zahrnuje i enormní nárokování času, který na nich tráví obzvlášť mladí lidé. „Nezkontrolovat“ při psaní seminárky své kamarády na Facebooku může vést ke stejným mukám jako „nevyluxovat“ misku s chipsy při sledování napínavého filmu.

Tedy… co s tím? Pokud máte pocit, že efektivita vašeho studia klesla pod únosnou míru (popř. odkládání se rozšířilo do dalších oblastí života) a nezabírají různé postupy a triky, které jste vygooglovali na internetu, je možné, že příčina potíží vězí hlouběji ve vaší osobnosti. Pak je dobré na chvíli vystoupit z rutiny běžného dne a provést „osobní audit“ – zkusit se nad svým životem hlouběji zamyslet. Sami nebo s pomocí druhého.

S využitím článku Psychologie prokrastinace od Pavly Nuslauerové.